To slovo je jako mé druhé já. Zůstala jsem sama. Necítím nic jiného než ten tupý pocit beznaděje, který mi proudí v žilách místo teplé krve, znaku života.

Procházím se nocí pod měsíčním svitem, ve dne pod tíhou slunečních paprsků - a přece je to stejné. Já nežiji, přežívám svůj úděl života, který mi byl dán.

Pohlédnu na údolí před sebou i když vím co mé oči spatří. Spoustu tvrdých kamenů, něžné přírody, krajin bez života…

Jak dlouho už tu jsem? Bílá vrána mezi černými. Živá duše mezi duchy. Jak dlouho to ještě vydržím? Samota mi ubírá sílu a já přestávám věřit na zázrak…

Co je to vlastně zázrak? Naivní myšlenka před důležitým rozhodnutím? Víra v naše životní sny? Moc otázek a žádná odpověď.

Je to trochu smutné, je mi sedmnáct a stále nevím základní otázky k přežití v tomto bláznivém světě.

Temnou siluetu skrytou ve stínu mohutné borovice málem přehlédnu. Opatrně našlapuji na trsy trávy, jejíž stébla se ani nepohnou. Jsem pár kroků od té záhadné siluety. Prohlédnu si ji podrobněji, zaplaví mě pocit překvapení, zlosti a děsu. Hledím na dívku v černých krajkových šatech – tak podobnou mně samotné! Padnu na kolena vedle ní a všechno mi dochází ve strašném sledu.

Temná krajina. Duše bez těla. Žádné emoce jen ta samota…

Uléhám vedle mého fyzického těla a z pod zavřených víček mi skane jedinná slza. Myslím už jen na jedinou myšlenku: Jsem jednou z nich..Z těch mrtvých duší kolem kterých jsem se potloukala celý svůj krátký život.

Loučím se a odcházím.